Národní prezentace ČR na 18. Bienále architektury v Benátkách se zabývá podmínkami, ve kterých vzniká architektura. Téma práce v rámci mezinárodního diskurzu rezonuje zejména mezi mladšími generacemi, ve svém důsledku se ovšem jedná o kritickou reflexi disciplíny jako celku. Projekt „The Office for a Non Precarious Future“ si v kontextu architektonické profese klade klíčovou otázku: “Jak můžeme navrhovat lepší budoucnost pro všechny, když nedokážeme zajistit důstojnou přítomnost ani sami sobě?” 

Projekt

Autorský tým

Pořadatel

Komisařka výstavy

Vedoucí české účasti

Projektová manažerka

Produkční

Grafický design

Instalace

Audivozuální prvky

Osvětlení

The Office for a Non Precarious Future

Eliška Pomyjová, David Neuhäusl, Jan Netušil

Národní galerie Praha

Helena Huber-Doudová

Radka Neumannová

Barbora Lesáková

Alžběta Petřinová

Oficina

Main Support

Lunchmeat Studio

Etna

Název

Číslo

Bienále architektury Benátky

102

Tým

David Neuhäusl, Matěj Hunal, Veronika Zelenáková, Jakub Zelenák, Tereza Šírerová, Michael Čambor

Adresa

Benátky, Itálie

Realizace

2023

Fotografie

Video

Schnepp Renou, Vladimir Turner

Jan Netušil, Oficina

Koncept

Hlavním cílem je nechat publikum nahlédnout pod naleštěný povrch architektury, prestižního oboru s ambicí měnit svět, jehož vnitřní problémy nejsou na první pohled zřejmé. Moment prohlédnutí je zásadním bodem dramaturgie. Výstava je založena na systematickém přístupu a specifické téma pracovních podmínek je usazeno do širšího společenského kontextu. Základní kostru obsahu tvoří triáda CO (nastolení problému) - PROČ (příčiny tohoto problému) - JAK (jeho možná řešení). Tato logika se propisuje do prostorového řešení, v němž mají všechny části různou formu, ale rovnocenný význam: uvědomit si samotnou existenci problému a pochopit jeho příčiny je stejně důležité jako jeho potenciální řešení.   

Architektura

Komplexní přístup vyjadřuje také architektura výstavy, která návštěvníkům nabízí rozmanitá místa a způsoby interakce, jak se ponořit do komplikovaného tématu. Hlavní prostorový koncept spočívá v rozdělení na část Továrny a část Laboratoře. Továrna symbolizuje negativní stereotypy a status quo oboru. Jasně hierarchizovaný prostor ztvárňuje individualizované následování kultu architektury jako poslání. Přísná ocelová mřížka, prázdné obrazovky a nepoužitelný nábytek lze chápat jako sebeironický komentář.  
 
Inkluzivní Laboratoř funguje v principu opačně: informace jsou čitelné, nábytek umožňuje posezení i spolupráci. Materiály, doplňky a světlo vytvářejí přívětivé prostředí pro vlastní aktivitu a formování budoucnosti. Dělicím prvkem obou světů je monumentální příčka, která zároveň umožňuje nahlédnout pod povrch lesklé reality současné architektury. Jediný a spíše vysmívaný architektonický prvek výstavy tak funguje jako určitá sebereflexe. 

Dramaturgie

Výstava na publikum záměrně klade určité nároky: stejně jako v reálném světě, pro pochopení je potřeba vynaložit alespoň minimální úsilí. Při prvním setkání s instalací publikum vnímá řadu prázdných kancelářských monitorů vyzařujících bílé světlo. Nad nimi se jako oltář tyčí velkoformátová obrazovka kladoucí naléhavé otázky bez odpovědí. Součástí tísnivé atmosféry je také zvuková vrstva, kterou tvoří znepokojivé ruchy a rytmus upozorňující na ubíhající čas – něco není v pořádku. Odpovědi jsou odkryty až při prohlédnutí skrze příčku s instalovaným polarizačním filtrem, který umožňuje vidět obsah na do té doby prázdných bílých obrazovkách. Obraz je díky filtru invertován a zobrazí se na tmavém podkladu. Tento princip symbolizuje fakt, že problém pracovních podmínek nemusí být zřejmý na první pohled. 

Obsah

Stávající stav architektonické profese, který vykazuje mnohé znaky prekarizace, je prezentován v Továrně. To se odehrává zaprvé na osobní bázi ve formě výpovědí mladých architektů a architektek, zadruhé na bázi objektivní, kdy jsou představena data z českých a evropských výzkumů na toto téma. V prostoru Laboratoře jsou formulovány příčiny tohoto stavu v podobě zásadních otázek spojených s prací v architektuře. Jak se můžeme podílet na tvorbě lepší budoucnosti, pokud: 

...pracujeme v prekarizovaných podmínkách?  

...považujeme toxické prostředí za normální? 

...se učíme pracovat z lásky k architektuře? 

...příležitosti v architektuře nejsou rovné? 

...lidé architekturu nepotřebují? 

...usilujeme o autorství? 

...profese jako celek je roztříštěná? 

Laboratoř nabízí také potenciální řešení včetně příkladů dobré praxe. Nástroje pro řešení jsou rozděleny na individuální, kolektivní a systémové, protože problémy pracovních podmínek se projevují na každé z těchto úrovní rozdílným způsobem. Jak píše Rob Hopkins: pokud budeme čekat na vládu, bude příliš pozdě. Pokud budeme konat individuálně, nebude to dost. Jedině pokud budeme jednat společně, může to stačit a může to být včas.   

Podstatným aspektem výstavy jsou mnohovrstevnatost a participace. Díky různým úrovním informací dokáže výstava během několika vteřin promluvit k nejširšímu publiku a zároveň nabízí možnost hlubokého, odborného ponoru pro zaujaté. S tím souvisí i široká paleta aktivit pro návštěvnictvo, které může sledovat videa, studovat data na interaktivní obrazovce, podílet se na průzkumu, používat nástroje pro zlepšení vlastní situace, sdílet své zkušenosti, anebo si jen sednout a odpočívat.  

Jak se můžeme podílet na tvorbě lepší budoucnosti, pokud pracujeme v prekarizovaných podmínkách?  

Základním prvkem instalace a následně i celého vizuálního stylu je recyklovaná obrazovka kancelářského monitoru. Standardní rozměr obrazovky 16:9 spolu s principem mřížky a černo-bílým kontrastem definuje grafickou identitu celého projektu. 

Odpovědi jsou odkryty až při prohlédnutí skrze příčku s instalovaným polarizačním filtrem, který umožňuje vidět obsah na do té doby prázdných bílých obrazovkách.

Dělicím prvkem obou světů je monumentální příčka, která zároveň umožňuje nahlédnout pod povrch lesklé reality současné architektury. Jediný a spíše vysmívaný architektonický prvek výstavy tak funguje jako určitá sebereflexe. 

Výstava měla být po skončení benátského bienále uvedena ve Veletržním paláci, Národní galerie ale od tohoto záměru nakonec upustila.